Trenérský dotazník

Jak si ti daří v době koronavirové?

Není to špatné, ale je to divná doba, celý tenhle rok. Má to určitě své výhody i nevýhody. Mezi výhody jednoznačně patří to, že si můžu více méně svobodně plánovat časový rozvrh jednotlivých dní a další velká výhodou je, že paradoxně díky vládním nařízením nemám absolutně žádný problém kombinovat práci a školu, o což jsem se trochu obával, jak to půjde. Třeba na jaře jsem se díky karanténě dokopal k tomu, abych napsal bakalářku :D

Nevýhod je samozřejmě hodně, nemůžeme na tréninky, na zápasy, na koncert, do kina, s kamarády na pivo... Dalším velkým zádrhelem je to, že některé dny prosedím naprosto celé u počítače (škola + home office) a občas mi z toho jde hlava kolem. Zaplať pán Bůh za to, že máme přírodu a vycházky do ní, to mě hodně dobíjí energii.

Takže když to vezmu kolem a kolem a vrátím se na začátek, je to divná doba, hodně náročná na psychiku a sebekázeň (vstávat dřív, než v devět a jít spát před půlnocí mi činí opravdu velký problém). Nejhorší na tom celém je to, že nikdo neví, co bude za týden, za měsíc nebo jaře, kdy se jaké opatření rozvolní a kdy se zase vrátí. Osobně si vůbec neumím představit, že bychom zase hráli třeba měsíc nebo dva a potom další stopka, což ale podle všeho může klidně nastat.

Jak jsi se vlastně dostal k florbalu?

Od malička mě hrozně zajímal a bavil sport, přestože jsem na to nikdy nevypadal a nevypadám :D Vášnivě jsem sledoval hokej, fotbal a vlastně všechno, co šlo. Vyrůstal jsem na vesnici a patřím možná k poslední generaci, která trávila většinu svého volného času venku, všemi možnými aktivitami. Jak jsem objevil konkrétně florbal, to už si asi nevzpomenu, ale od té doby, co u nás postavili nové víceúčelové hřiště a byly tam i malé branky, stal se florbal nejoblíbenějším místním sportem a scházeli jsme se tam skoro každý den. Mě osobně to bavilo opravdu hodně a tak jsem chtěl hrát i závodně a začal chodit na tréninky, tehdy ještě do starého TJ, to mohl být rok 2005, možná 2004. No a od té doby je florbal nedílnou součástí mého života a doufám, že i nadále bude.  

Co tě přivedlo k trénování?

Vždycky mě bavila práce s dětmi a cítil jsem, že se tomu chci věnovat, proto jsem se neváhal dobrovolně přihlásit, když se sháněl asistent k elévům, tehdy pod vedením legendárního Davida Kneře. Přestože byl David hodně specifická osobnost a vyjít s ním nebylo úplně lehké, tak musím říct, že jsem se od něj dost věcí naučil a v začátcích mi to hodně pomohlo. Celkově mě ta práce začala hrozně bavit a jakmile byla možnost, udělal jsem si první trenérskou licenci, kde jsem seděl v lavici s Honzou Štěpánkem, jedním z hlavních hybatelů klubu v sousedních Semilech, se kterým jsme dodnes v kontaktu a máme na většinu věcí okolo florbalu hodně podobné názory. Hned rok na to jsem dostal na starost svoji vlastní kategorii, starší žáky, kde jsem byl nejdříve s Honzou Kovářem a postupně mi to celé přenechal. To mi bylo osmnáct a musím mu za tu důvěru zpětně poděkovat, já bych to na jeho místě asi nerisknul.

Co tě na práci trenéra baví?

Baví mě, když vidím, že se moji svěřenci sportem baví a individuálně se posouvají, jak sportovně, tak lidsky, i když u některých je to opravdu složitá práce. Taky asi nemůžu zapřít, že mám rád, když můžu něčemu šéfovat, což mi tahle práce umožňuje. To je nejdůležitější jsou ale emoce, které díky trénování můžu zažívat. Když vidíte, že ta vaše práce někam vede a má smysl, tak je to hrozně super pocit, který je k nezaplacení.

Jo a abych nezapomněl, práce s lidma má jedno obrovské a neocenitelné pozitivum, každý den vás na***e někdo jiný.

Je naopak něco, co tě na trénování štve?

Přiznám se bez mučení, že opravdu hodně moc věcí, ale také musím dodat,  že se občas přistihnu při tom, že mě vlastně hrozně baví právě to, že mě pořád něco nebo někdo štve. Alespoň se člověk nenudí.

Jasně, že takové ty nudné organizační věci typu zajišťování dopravy a psaní zápisu mě opravdu ani za mák nebaví, ale jsou horší věci. Nejvíce mě asi mrzí, když energie, kterou do lidí vkládáte, se vám nevrací, nebo jenom záporná. Strašně mi vadí lidi, kteří mají potřebu neustále něco kritizovat, ale vlastní východiska nemají, kteří vám nejsou ochotní tolerovat žádnou chybu a přitom jich sami dělají spousta. Také mě hrozně štve, když jako trenér něco vysvětluji nebo se snažím předat a vím, že někteří to mají úplně na salámu. Věc, která mě vytáčí do běla je, když se musím s nějakým svěřencem hádat, například o nějaké zápasové situaci, kdy zkrátka vím, že mám pravdu, ale ego tomu dotyčnému nedovolí to uznat. No a potom je tu ještě spousta dalších věcí, třeba když mi někdo začne vysvětlovat, jak nemá čas a nestíhá a já přitom vím, že je to zkrátka jenom lempl a ignorant. Taky mi hodně vadí, pokud někdo na 14, 15, 16, 17-ti letech nedokáže dát dohromady tři souvislé věty tak, aby dávaly smysl a nepoužil při tom deset patvarů, o kterých normální člověk netuší, co znamenají.

Jak se podle tebe pozná dobrý trenér?

V této otázce je podle mě nutné rozlišovat několik úrovní. U dětí je dobrý trenér ten, který dokáže nadchnout a probudit u nich kladný vztah ke sportu jako takovému, zároveň ovšem s rozvojem klíčových schopností a dovedností. U puberťáků a adolescentů se dobrý trenér dle mého názoru pozná podle toho, že jeho svěřenci nekončí a zůstávají u sportu, kterému jsou schopní dát přednost i před jinými aktivitami a zároveň je posouvá po kondiční, technicko-taktické i mentální stránce dopředu.

U dospělých kategorií je to chtě nechtě výsledek. Ale ne výsledek jednoho nebo dvou konkrétních zápasů, nýbrž výsledek nějaké dlouhodobé práce - jestli má tým nějaký styl hry, jestli hráči vědí jak se mají chovat v konkrétních situacích, jestli všichni znají svoje role na hřišti i mimo něj, jestli dokáží zvládat krizové momenty atd.

Dobrý trenér také podle mě plánuje svojí práci na týden, měsíc, rok i více dopředu, pravidelně se vzdělává a je k hráčům upřímný a férový.

Kterým kategoriím se v současnosti věnuješ a proč?

Je toho celkem hodně, takže půjdu popořadě. Už asi pět let se věnuji kategorii přípravky, kde se nám za tuto dobu podařilo z hodinového kroužku vybudovat regulérní soutěžní kategorii, která trénuje dvakrát týdně a daří se nám zapojovat i hodně holek, za to všechno jsem hrozně rád. Dále jsem hlavním trenérem dorostenců a juniorů, kde to s většinou kluků táhneme už pátou sezónu, tedy od doby kdy byli v mladších, potažmo starších žácích. Mým hlavním cílem je přivést co možná největší množství kluků k dospělému florbalu. Nutno říci, že je to často velice psychicky náročná práce a během léta jsem přišel o hodně ideálů, nicméně zůstávám lehkým optimistou, někteří svěřenci mi dělají opravdu velkou radost. Navíc tu mám stále pocit rozdělané práce, kterou je třeba dokončit. Posledním týmem, kde působím jako asistent trenéra, je mužské áčko, zde je mým hlavním úkolem být jakýmsi mostem a zajišťovat plynulou návaznost na mládežnické kategorie.

Chtěl by ses v budoucnu zaměřit pouze na jednu kategorii, případně na kterou?

To hodně záleží  na tom, kolik na to má člověk času, jelikož bych chtěl jít do budoucna v rámci trenérské práce spíš po kvalitě než po kvantitě, asi bych už nechtěl mít na starosti více, než dvě kategorie. To by mohl být podle mě takový zdravý mix, jedna kategorie dětí a jedna dospělých/dospívajících. Kdybych si měl vybrat jednu konkrétní kategorii, tak asi neumím říct, jaká by to byla, každá má svoje specifika, radosti i strasti.

Vybaví si ti nějaký výrazný nebo oblíbený svěřenec, který ti prošel rukama?

I přes mojí dosavadní krátkou kariéru se mi jich vybaví hodně, ale jako první je to vždycky Kuba Bialeš. To je borec, který byl schopný přijít na trénink florbalu bez florbalky a často byl velký úspěch, pokud měl alespoň jednu botu. Pokaždé, když za mnou přišel s lehce přitroublým úsměvem a ozvalo se "Fandooo", tak jsem věděl, že další komická vložka je tu. Také jeho styl hry a způsob pohybu byl interesantní, zvláště, když to vše doplňoval neotřelými komentáři, kterými bavil ostatní. Nikdy nezapomenu na jeho hlášku ze soustředění "jsem tady pod tlakem", v okamžiku, když zapomněl, že standardku je potřeba rozehrát úderem a ne tahem.

Jaký je nejsilnější zážitek, který máš spojený s florbalem?

Mám jich za ty roky samozřejmě velké množství, ale chtěl bych zde jmenovat tři. Z trenérského hlediska je to asi hned můj první zápas v roli hlavního trenéra. Hráli jsme tehdy proti Lomnici a hrozně dlouho jsme prohrávali 0:2 a potom 1:2, já ale viděl, že kluci hrají dobře a můžou to otočit. Asi tak tři minuty před koncem vyrovnal Vojta Hejduk ze standardky a nakonec jsme vyhráli 4:2.

Jako hráč mám asi nejsilnější zážitek z našeho legendárního zápasu za dorost, to bylo někdy na podzim 2012. Měli jsme tehdy naprosto tragickou sezónu, kde bylo špatně snad úplně všechno (hrozné tréninky, bylo nás málo, špatný přístup většiny hráčů) a kterou jsme zakončili s bilancí 21 proher z 22 zápasů se skóre -201, za které by se nemusely stydět ani Crazy girls. No a tehdy jsme se takhle jednou vydali do Krupky, kde jsme v sedmi lidech porazili o gól, 5:4, Českou Lípu, která se tehdy přetahovala o první flek, už ani nevím s kým. To, co se dělo po zápase v šatně a poté na cestě domů, bylo vskutku neuvěřitelné.

Jako fanoušek/divák/pořadatel mám obrovský zážitek ze semifinále play off národní ligy 2015/2016 proti Královu Dvoru. Tehdy se do naší malé haly netěsnalo 250 lidí a ta atmosféra, která tam tehdy panovala, byla dechberoucí. Tenhle zážitek asi přebíjí všechny ostatní a doufám, že si něco podobného brzy znovu zopakujeme.

Máš nějaký cíl nebo vysněnou metu, na kterou bys chtěl jako trenér dosáhnout?

Určitě bych jednou chtěl trénovat nějaký elitní tým v co nejvyšší soutěži, zatím na to ovšem nemám ani zkušenosti ani kompetence, ovšem snažím se stále posouvat vpřed. Mám takovou obsesi, dokázat světu, že i na malém městě se dají dělat velké věci a nemám potřebu někam odcházet za lepším, naopak mě láká budovat ten náš oddíl tak, aby vzkvétal. Doufám, že v tom nejsem a nebudu sám.

Bonusy - ještě něco navíc

V našem oddílu zároveň působíš jako manažer, jak se ti daří obě pozice skloubit a cítíš se spíš jako trenér nebo jako manažer?

Je to hodně náročné na organizaci času a mentální přepínání mezi těmito rolemi. Jak se mi to daří, to ať posuzují jiní, ale já osobně cítím, že mám v obou těchto rolích, jak manažerské, tak trenérské, velké rezervy, na kterých chci pracovat a dále se zlepšovat. Jestli se cítím jako manažer nebo jako trenér, to záleží hlavně na tom, jak se zrovna vyspím, co je potřeba aktuálně dělat a na jakém semináři jsem byl naposled.

Může si oddíl ze současného období přenést něco do svého dalšího rozvoje?

Doufám, že ano. Současná situace nás všechny donutila učit se pracovat na dálku, zjišťujeme, že spousta věcí jde vyřešit online a kvůli běžné poradě není nutné někam chodit nebo jezdit. Věřím, že tyto věci budeme schopní efektivně využívat i do budoucna, přestože osobní kontakt je stále hrozně důležitý a webkamera ho nedokáže nahradit. Co se týče hráčů, tak ti se snad naučí větší samostatnosti a zodpovědnosti za svoji vlastní přípravu v rámci individuálních tréninků, alespoň někteří. Celkově bych byl moc rád, abychom díky současné nucené pauze načerpali novou energii, motivaci a inspiraci do další práce.

Jsi jedním z hráčů první generace, která v Turnově prošla všemi kategoriemi od těch mládežnických až po dospělé. Která z těch kategorii, případně který tým v tobě zanechal největší stopu?

Tohle je hodně těžká otázka. Ona tedy není úplně pravda, že jsem v Turnově prošel všemi kategoriemi, udělal jsem si takové intermezzo v Jičíně, ale ano, jsem součástí pravděpodobně první generace, která hrála florbal od malička a nepřecházela z jiných sportů. Asi nejvíce vzpomínám na sezónu, kdy jsme s ještě několika lidmi z našeho ročníku 1996 (Martin Hejduk, Honza Havlín, Ondra Malina) přecházeli ze starších žáků rovnou do juniorky a potkali se tam s hráči jako Vojta Palatínus, Dan Bursa nebo Adam Erler. Pro mě osobně to bylo hodně těžké, protože většina soupeřů byla o patnáct centimetrů větší a patnáct kilo lehčí, než já, ale byl jsem součástí týmu, který docela dobře fungoval a zároveň to byla poslední sezóna, kdy jsem si mohl zahrát "normální" florbal. Rád bych ještě na starý kolena alespoň jednu takovou "normální sezónu" s pravidelnými tréninky, trenérem a předzápasovými poradami absolvoval. Třeba to vyjde.

Nedávno se v bulvárních časopisech objevily tvé fotografie, na kterých jsi v doprovodu pohledné slečny, jde o podvrh?

Samozřejmě, že jde o podvrh ... vůbec nevím, o čem to mluvíte ... a ta částka taky nesouhlasí.