Trenérský dotazník

Jak se ti daří v době koronavirové?

Pro mě, jako podnikatele, přinesla dnešní doba trochu víc stresu a starostí o udržení výroby a běhu firmy. Naštěstí se v našem oboru vliv koronaviru příliš neprojevil. Mrzí mě ale, že byly zablokovány téměř veškeré zájmové činnosti. Jedním z mých velkých koníčků je také hudba (od dětství hraji na housle) a ta mi opravdu chybí.

Jak jsi se vlastně dostal k florbalu?

Je to zhruba 15 let, kdy jsme s kamarády začali chodit „honit míček“ po tělocvičně v rámci snahy o udržení alespoň malé dávky pohybu a kondice. Rozhodně jsem nikdy neměl a nemám ambice na jakýkoli soutěžní výkon. Nicméně když se můj syn dostal do věku, kdy mohl začít s nějakou sportovní přípravou, byla to v podstatě jasná volba.

Co tě přivedlo k trénování?

To je vlastně práce Honzy Kováře. Jezdili jsme společně po zápasech a on měl „skvělý“ nápad, že kdybych si udělal trenérskou licenci, mohl bych s klukama jezdit na zápasy i sám – v případě že by on jet nemohl. A když už jsem pak měl licenci, napadlo někoho, že bych mohl působit i jako pomocný trenér. Moc jsem se nebránil, protože práce s dětmi mě vždy bavila – dříve jsem jezdíval coby vedoucí na tábory a podobně. Navíc jsem tak mohl být blíž profesionálním trenérům a něco se od nich přiučit.

Co tě na práci trenéra baví?

Asi je to právě ta práce s dětmi, kdy člověk vidí, jak se hráči posouvají ve svých dovednostech dopředu – někteří pomaleji, jiní rychleji. Baví mě sledovat jejich vývoj nejen po florbalové stránce, ale i jako osobnosti. Snažím se jim poradit s florbalovými dovednostmi a zároveň pracovat na tom, aby všichni dohromady tvořili fungující „organismus“ – tedy co nejlepší TÝM.

Je naopak něco, co tě na trénování štve?

Něco se vždycky najde. Občas se najdou hráči, kteří v rámci svého osobnostního vývoje dojdou do stavu, že mají potřebu neustále prosazovat svoje názory, snaží se upoutat pozornost ostatních a tím kazí trénink všem. Naštěstí to nebývá často a většinou pomůže si o tom promluvit.

Jak se podle tebe pozná dobrý trenér?

Myslím, že je to takový, který dovede motivovat hráče k tomu, aby je sport bavil, aby je bavilo posouvat své možnosti a výkon dál, zdokonalovat svoje dovednosti, něco nového se naučit a zároveň pracuje i na týmovém duchu každého z nich. A je jedno, jestli je to právě florbal, nebo jiný sport.

Kterým kategoriím se v současnosti věnuješ a proč?

V současné době trénuji především mladší žáky. Baví mě na nich, že je to z mého pohledu kategorie, která je na pomezí „dětských“ hráčů, kteří ke mně přichází z elévů a na druhé straně už výrazně dospělejších kluků, kteří následně odchází do starších žáků. Za ty dva roky je u nich vidět právě obrovský vývoj – především po osobnostní stránce. Navíc se tam asi nejčastěji vykrystalizuje jejich zájem o florbal samotný. Je to kategorie, kdy ve škole přechází na druhý stupeň a přibývají jim povinnosti i další zájmy. A tak je pro mě určitou výzvou, abych v nich zájem o florbal udržel.

Máš nějaký rituál nebo speciální metodu?

Asi každý trenér má nějakou svou „metodu“ vedení tréninku. Pro mě je v tomto ohledu asi největším inspirátorem Jarda Marks, od kterého se toho snažím nejvíc pochytit. Je skvělé spolupracovat s někým, kdo má tak bohaté zkušenosti. K tomu se snažím inspirovat i jinde – při školeních, na zápasech apod. Vždy ale nakonec záleží na konkrétním tréninku – kolik přijde hráčů, jaká je jejich zdatnost, nálada – snažím se trénink vždy upravit tak, aby nás to všechny bavilo.

Jaký je nejsilnější zážitek, který máš spojený s florbalem?

Nejsilnější – a pravděpodobně i nejstrašnější – zážitek byla má účast na tradičním MIX-turnaji. Tehdy ještě jako rodič florbalem jen lehce políbený jsem se naivně přihlásil k účasti do „družstva rodičů“, které se však kvůli nízké účasti jiných rodičů nepostavilo. Tím pádem nás pár naivních rodičů „namixovali“ do ostatních týmů. Hrát s klukama z „Áčka“ na velkém hřišti byl opravdu silný zážitek, který mě utvrdil v tom, že má „kariéra“ hráče by se opravdu měla omezit na „přátelské pinkání“ v Mašovské sokolovně.

Bonusy – ještě něco navíc

Co tvoje hudební kariéra?

Hudba je pro mě obrovský koníček, bez kterého bych si už život jen těžko představil. Již mnoho let jsem členem smyčcového orchestru TOS (Turnovské Orchestrální Sdružení), který má v Turnově již více než stoletou tradici. Hrajeme především klasickou komorní hudbu, ale díky našim dirigentům spolupracujeme i s profesionálními hudebníky na různých projektech (zmíním například již tradiční ranní koncerty při příležitosti letního slunovratu, či také tradiční vánoční koncerty – v loňském roce se nám podařilo zahrát si s M. Žbirkou). Kromě TOS jsem také hráčem smyčcového kvarteta „Ad Libitum“, se kterým kromě koncertů hrajeme občas i na svatbách, výstavách a podobných příležitostech.

Jak se daří florbalu v Mašovské tělocvičně?

V době ne-koronavirové velmi dobře. Jsem rád, že je v Mašově a okolí spousta amatérských hráčů a tak se v sokolovně pravidelně střídají minimálně 3 skupiny hrající florbal. Kromě dvou „dospěláckých“ je to i jedna skupina pro děti, které tak mohou k florbalu „přičichnout“ a vyzkoušet si, jestli by je mohl bavit.

Jak těžké je skloubit tolik činností s provozem úspěšné firmy a péčí o rodinu?

Ano, je to opravdu dost těžké. Občas mám pocit, že vůbec nic nestíhám a že bych potřeboval být najednou na několika místech. Ale je to hodně o nastavení priorit, plánování času a dobrém výběru lidí okolo. Naštěstí mám ve firmě hodně lidí, na které se mohu plně spolehnout a delegovat na ně některé mé povinnosti. To mi hodně pomáhá uvolnit ruce a časový harmonogram, abych měl dostatek času i na florbal a koníčky ale především na rodinu.