Muži po sestupu z Národní ligy bojovali v uplynulé sezoně v Divizi. Jak se jim dařilo? Jaké poznatky si tým přenáší do sezony nadcházející a jaké jsou týmové ambice? Více v rozhovoru s hlavním trenérem mužů, Tomášem Jiránkem.
Naši vaši trenéři #4 - Jaroslav Marks. Rozhovor s bývalým reprezentačním trenérem, nestorem českého florbalového hnutí, který má obrovské zkušenosti na všech možných pozicích a v posledních letech se věnuje především turnovské mládeži.
Relativně dlouho se mě držela mírně zvýšená teplota a cítil jsem se celkově unaven, takže jako normální muž jsem se pohyboval na hraně mezi životem a smrtí. Ale přežil jsem a nyní již funguju normálně. Tzn. snažím se komunikovat s klukama, za ligovou komisi připravujeme různé varianty, až se otevřou soutěže, vzdělávám se. Jsem zavřený doma a ven chodím minimálně, takže je vcelku zázrak, že mi z toho nehráblo a samozřejmě se těším, až se vše vrátí do normálu.
V roce 1993 přijelo na florbalové soustředění družstvo Unicorns Metmensteten ze Švýcarska. Zahráli jsme si přátelák a oni nám nechali hokejky a míčky. V květnu 1994 nás pozvali na turnaj a nás to nesmírně nadchlo. Proto jsme okamžitě po příjezdu založili florbalový oddíl TJ Sokol Jaroměř a hned jsme se zapojili do soutěže.
Než jsme začali hrát florbal, tak naše jaroměřská parta hrála sálovou kopanou. Už tehdy jsem měl tendence kluky trénovat. Ve florbalu jsem chtěl chytat, ale spoluhráči mi řekli, že nechytím ani rýmu a že bude pro všechny lepší, když je budu trénovat. A tak jsem je poslechl …
Asi jsem byl v některém z minulých životů učitel, protože mě baví učit nové věci a mám velkou radost, když vidím, že se to podařilo. Je nádherné, když se ohlédnu a vidím, kam to moji hráči dotáhli a co všechno ve florbale dokázali a já na tom mám, byť i jen malinkou zásluhu. Trenérství v sobě zahrnuje velké množství různých oborů a jejich studiem získávám nové informace. A v neposlední řadě, i kdybych trénoval kategorii veteránů, tak budu mezi mladými a to je přece paráda.
Nejvíc asi talentovaný hráč, který florbalu nedává maximum a pomalu, ale jistě se propadá do propadliště dějin a je nahrazen dříčem, který svým přístupem překoná všechny překážky.
Dál mě štve, pokud hráčům nejsme schopni vytvořit potřebné podmínky pro trénování a tím je zpomalen i jejich kvalitativní růst.
U nejvyšších soutěží dospělých o tom, jestli je trenér dobrý nebo ne rozhoduje úspěch, resp. neúspěch. To sice není zcela spravedlivé, ale taková je realita. Podle mě je ale dobrý trenér ten, který se neustále vzdělává a to ve všech oborech, které s trénováním souvisí (a že jich není málo). Dobrý trenér dětí by měl zahodit všechny osobní ambice, měl by přestat myslet na výsledky a místo toho by měl děti připravit na sportovní život, aby byl pokud možno co nejdelší a nejkvalitnější.
Těžký úkol, ve stručnosti popsat 26 let trénování. Ale zkusím to:
Za tu dobu jsem působil v řadě oddílů: TJ Sokol Jaroměř, SKP Nymburk, FBK Jičín, CSP Hradec Králové, DTJ Trutnov, Sokol Pardubice, IBK Hradec Králové, TJ Turnov. Trénoval jsem nejrůznější družstva, od nejvyšších soutěží mužů, žen, juniorů a dorostenců až po nejmladší žáky.
Nyní trénuji starší žáky a jsem s Honzou Lochmanem u mladších žáků. Ač jsem se v minulosti spíše vyhýbal trénování dětských kategorií, tak jsem tomu nyní přišel na chuť a moc mě to baví. Obzvlášť, když nyní trénuju tuto skvělou partu kluků, která pro florbal dělá maximum.
Já sám jsem kdysi nějaké rituály dodržoval, ale postupem času jsem toho nechal. Nefungovalo to. Rozhodně ale dodržuji a podporuji rituály družstva, hlavně ty, které ho pomáhají stmelovat.
Tato otázka mě přiměla k tomu, abych si udělal odhad, kolik hráčů a hráček prošlo mými reprezentačními srazy a MS. Vzal jsem si tužku a papír a počítal (spíš odhadoval) počty. Po nějaké době jsem dospěl k číslu 450. Takže zpět k tvé otázce, jestli se mi vybaví nějaký jedinec. Odpověď ano, vybaví – a je jich kupodivu dost. Ale obávám se, že málo komu dnes něco řeknou jména hráčů, kteří reprezentovali v 90 letech minulého století. Stejně tak jména žen, nebo slovenských hráček. Přesto bych chtěl uvést 4 jména, na které jsem hrdý, protože jsem jim pomohl dostat se na florbalový vrchol – trenéři Rudolf Škubal, Miroslav Janovský, Michaela Marešová. Než se stali mými asistenty, tak o nich v podstatě nikdo nevěděl a oni se později vypracovali na repre trenéry. Podobně rozhodčí Petr Michálek, který se vypracoval až na mezinárodní úroveň a patřil mezi nejlepší rozhodčí v ČR.
Zkusím vybrat:
Opět je to útok na moji paměť: tedy – člen VV ČFbU; člen komise reprezentace ČFbU; člen VV regionu; sekretář SvFbU (zná ještě někdo tuto zkratku?) – později KRaPFbU; trenér; rozhodčí; metodik; nyní nově delegát. Suma sumárum asi ne. Podstatné pro mě ale je to, že jsem se snažil a stále se snažím dělat vše co nejlépe. Ale to musí posoudit ostatní.
Trénování vozíčkářů Tatranu Střešovice je pro mě nesmírně povzbudivé a inspirativní. Pokud jsem mezi nimi, tak se moje problémy stávají nepatrnými a moje bolístky přestávají existovat. Jejich optimistický a naprosto realistický přístup k životu mě svým způsobem inspiruje. Mám potom větší radost z momentálního prožitku, než z něčeho, co možná někdy přijde.
Podle mě byla volba Kettunena z nouze cnost. Chybí nám skupina trenérů starší generace. Máme mnoho mladých, ambiciózních trenérů, kteří splňují předpoklady jak teoretické, tak i praktické. Ale chybí jim podle mě to hlavní – zkušenosti. Z dřívějška víme, že to s těmito mladíky moc nefungovalo. Komise repre asi předpokládala, že je získají vedle zkušeného trenéra ze zahraničí, ale to se nepodařilo, protože hlavní trenér si nikoho z asistentů nepustil „k tělu“. Snad se po MS 2021 najde někdo, kdo posune náš florbal zase o kousek dál.
Moje hodnocení současných zahraničních trenérů není příliš příznivé – Kettunen rozložil svůj realizační tým a někteří reprezentanti pod ním odmítají hrát. Rhyner podle mě naprosto selhal na MS 2019 v semifinále se Švýcarskem. Ale na druhou stranu nutno přiznat, že do repre přinesli mnoho pozitivního.
Každý oddíl, v kterém jsem působil, měl svoje klady i zápory. Určit pořadí dost dobře nejde, protože případná hodnotící kritéria jsou nesouměřitelná.
Když jsem jako metodik poprvé navštívil Turnov, viděl jsem, že oddíl má obrovský potenciál do budoucnosti. Především to byl mladý kolektiv ve vedení oddílu, který měl jasné cíle a velkou snahu se zlepšovat. Když jsem to viděl, chtěl jsem se podílet na tomto rozvoji. Budoucnost ukázala, že jsem měl pravdu a pokud se nyní podíváme na hru juniorů, dorostenců i starších žáků, tak je vidět (nejenom na výsledcích) jaký pokrok udělali. Jsem rád, že jsem k tomuto mohl přispět i já. Zde máme obrovský potenciál do dalšího období a na nás je, tento trend dále navyšovat. Trochu nás sice brzdí nedostatek vhodných tréninkových prostor, ale to nás nesmí odradit a musíme se snažit tento problém řešit netradičními tréninkovými metodami.