Trenérský dotazník

Jak si ti daří v době koronavirové?

Je to doba velmi zvláštní a trvá už příliš dlouho. Musím ale říct, že nevnímám, že by se mi dařilo jinak než v době bez čínského dárku světu. Mám tu výhodu, že moje zaměstnání mi umožňuje plnohodnotně pracovat z domu. Našeho oboru se tato doba významně nedotýká, ve smyslu krácení nebo rušení zakázek, práce máme stále dost. Omezení jsme jen tím, že máme nařízenou práci z domu a všechny konzultace a kontrolní dny se přesunuly do virtuálního světa. Určitě mám také více času na moji rodinu, což nejvíce oceňuje moje manželka Petra a syn David. Chybí mi samozřejmě moje velmi oblíbené sportování s kamarády, ať už je to florbal nebo hokej. Na druhou stranu jsem po operaci kolena a díky vládní stopce sportu, mám dost času na řádnou rehabilitaci a posilování kolena, aniž bych přicházel o zápasy, pro které oba sporty dělám. V pohybu se udržuji především cvičením kolena, u kterého zařazuji i cvičení ostatních částí těla.

Jak jsi se vlastně dostal k florbalu?

Můj první kontakt s florbalem jsem zaznamenal na hodině tělesné výchovy, ještě na základní škole. Někdy v roce 1999 nám florbal představila legendární učitelka tělocviku na ZŠ 28. října, paní Šonská, shodou okolností v té době moje trenérka v oddílu volejbalu. Zaujal mě v podstatě okamžitě. Následovalo docházení do kroužku florbalu, který vedl pan tělocvikář Jiránek. Moc mě to bavilo, zapisoval jsem si do notýsku, kolik jsem při našich kroužkových mačích zaznamenal kanadských bodů. Hráli jsme se školním setem „florbalek“ unihoc, kdo je pamatuje, jistě ví, o jakých zbraních mluvím. Následovalo období, kdy jsem nehrál chvilku nic, volejbal ani florbal. Až jsem poprvé v životě uviděl televizní utkání tehdy 1. ligy mužů, jedním z týmů byl Tatran Střešovice, soupeře si nepamatuji. A tehdy mě to znovu zaujalo, jak samotná hra, tak reklama Unihoc. Začal jsem tehdy, na vytáčeném internetu přes pevnou linku, hledat co to ten Unihoc je. A byl jsem nadšen tím, co jsem našel. Následovalo další poznávání florbalu. Jezdili jsme hrát o letních prázdninách florbal do Nechálova (Kobyly), kde už v té době hráli naši zakládající členové, ale to jsem se dozvěděl až o několik let později, dostal jsem první florbalku, která připomínala kus ze školního setu, a vyhledával jsem možnosti, kde si zahrát florbal nebo alespoň nějaký sport s hokejkou. Abych to zkrátil, k florbalu mě přivedl Martin Fanta, tehdejší hráč týmu 1. JV Vlastibořice,  především pracovní kolega mého dědy, přes kterého jsem domlouval první opravdový trénink florbalu. To bylo někdy v září nebo říjnu 2001.

Co tě přivedlo k trénování?

Zájem mojí sestry Anety o hraní florbalu. Díky Anetě jsme začali dávat dohromady první dívčí tým v Turnově. Vznikl z toho celkem zajímavý věkový mišmaš, ale rozjeli jsme to a dívčí složka funguje dodnes. Myslím, že z té doby je dnes aktivně hrající snad už jen moje druhá sestra Nela. Rozhodně je na co vzpomínat a jsem za to i rád. Na začátku jsem vůbec neměl páru, jak někoho trénovat, všechno jsem dělal instinktivně. Nebylo ani moc zdrojů, ze kterých informace čerpat. Florbal byl opravdu mimino v plenkách. Později se to všechno zlepšovalo. Díky aktivitě Honzika Kováře u mužské složky našeho oddílu jsme začali jezdit po školeních, a nakonec jsme spolu vždy úspěšně absolvovali i trenérské kurzy pro licence C a B.

Co tě na práci trenéra baví?

Nejvíc asi sledovat pokrok svěřenců, nejen ten florbalový, ale i lidský. Trénoval jsem kategorie napříč věkem i pohlavím. U nejmenších je opravdu nejzábavnější sledovat, jak se třeba za měsíc naučí věci, které jim na začátku šli jen velmi ztěžka. Pokrok u nich je celkem rychlý a dělá radost nejen jim. U starších kategorií jsem byl vždycky rád, když svěřenci nebo svěřenkyně dokázali do utkání přenést taktické věci, na kterých jsme se domluvili před utkáním. A samozřejmě sledovat další pokroky, které dělají v zakončení nebo při technické práci s florbalkou. Většinou ve věku starších žáků nebo žákyň už dokázali technicky daleko lepší věci než já, a to jen díky tomu, že měli možnost s florbalem začít dřív než moje generace. U dospělé kategorie, v mém případě týmu žen, má člověk největší radost z plnění taktických pokynů celého týmu. Také z toho, že už nemusím tolik řešit rozcvičku jako u dětí, předzápasové rozcvičení, zkrátka z toho, že dospělý tým funguje jinak než ten mládežnický nebo dětský. Ale i z toho, že holky tak dlouho u florbalu vydržely. Baví mě i zodpovědnost za to, co svěřence naučíte a jak je to naučíte. V neposlední řadě je to také pochvala od rodičů nebo blízkého okolí za to, že se vám něco povedlo. To mi vždycky dávalo sílu a víru v to, že ten florbal dělám alespoň trochu dobře.

Je naopak něco, co tě na trénování štve?

No jejda. Kolikrát je to příprava na trénink. Jsem trenér staré školy a moc se nekamarádím s XPS (program na tvorbu tréninků), nikdy jsem si nevytvořil knihovnu cvičení, takže všechno vymýšlím znovu a znovu. Což je moje chyba a dost to prodlužuje moji přípravu. Ale s tím se při troše chuti, dá jistě něco dělat. Potom to jsou výmluvy svěřenců, proč něco nejde, proč nemohl přijít na trénink a tak podobně. Nic co by kolegové neznali.

Jak se podle tebe pozná dobrý trenér?

Neřve na své svěřence, dokáže motivovat jinak než křičením z plných plic. Dokáže rychle a věcně vysvětlit co chce. Jde příkladem na tréninku, mimo trénink, pokud sám hraje tak i na hřišti. Rozumí tomu, co má v dané kategorii trénovat, ví, jak to má trénovat. Má zájem o vzdělávání se v trénování, sleduje moderní trendy. Myslím, že je také velkou výhodou, pokud má vlastní hráčskou kariéru. U nejmladších a mladších kategorií by měl dobrý trenér také umět názorně ukázat, jak se daná věc dělá správně. Určitě by měl věřit tomu, co se svými svěřenci trénuje, proč to trénuje a měl by to celé umět také „prodat“. Zkrátka to musí být týmový hráč, schopný řídit kolektiv, který je tvořený individualitami. To není úplně jednoduché, musí být kamarád, ale musí být také přísný a férový. Myslím, že to jde celkem dobře poznat. Jsou to trenéři, kteří jsou u dětí a svých svěřenců oblíbení.

Kterým kategoriím se v současnosti věnuješ a proč?

V současné době jsem u týmu žen. Protože holky dobře znám, a protože jsem většinu z nich trénoval od žákyň. Moje trenérská kariéra je nejvíce spojena s dívčí složkou našeho oddílu. Asi díky mým sestrám, které jsem trénoval. A také proto, že jsem chtěl, aby dívčí složka byla pevnou součástí našeho oddílu. Díky narození syna mám ale na holky a trénování méně a méně času. Toho ale nelituji, naopak.

Máš nějaký rituál nebo speciální metodu?

Nemám žádný rituál ani speciální metody. Snad jen, že nerad křičím pokřik s týmem před utkáním. Jinak se snažím zařazovat do tréninků, předzápasové přípravy i do taktiky utkání poznatky, které načerpám na seminářích pro trenéry. Je to pro mě vždycky čerství vítr do plachet. Ale rutina mě v tomto ohledu vždycky trochu brzdí.

Vybaví si ti nějaký výrazný nebo oblíbený svěřenec/svěřenkyně, který ti prošel rukama?

Trénuji už celkem dlouho, takže by se někdo určitě našel. Mezi oblíbené svěřenkyně musím zařadit celý první mišmaš dívčí tým, na kterém jsme následně vystavěli tým žen a tým žákyň. Určitě je speciální trénovat ségry. Anet byla první kapitánkou dívčího týmu v Turnově a zakládající členkou dívčí struktury oddílu, Nela měla výhodu, že s florbalem začínala brzy. Zahrála si extraligu, je i juniorskou mistryní republiky s FBC Liberec. Jistě nelze zapomenout na sestry Pekařovi nebo Báru Soukupovou s Evou Horákovou, v prvním týmu žen. První tým žákyň je pro mě legendární a srdeční záležitostí. S hráčkami jako Míša Kovářová (Trněná, první kapitánka žákovského dívčího týmu v historii oddílu a manželka Jendy Kováře), Bětka Šulcová, Bára Červová, Áďa Ondruchová, Dominiky Šťastná a Šimková, Míša Svobodová, Petra Valentová, Maruška Hudečková, Markéta Válková, Kačka Pavlištová, Šárka Veselá a později i Leona Mullerová, brankářky Barča Kokešová a Gabča Zoufalá, to jsou holky, které jsem učil dělat první florbalové krůčky a sám jsem se první krůčky učil dělat i jako trenér (příjmení holek dnes nemusí odpovídat realitě, vím, že některé jsou již vdané). Některé z nich mají titul juniorských mistryň republiky, některé si zahrály extraligu. Byla to sportovně úspěšná parta holek, která je úspěšná i v osobním životě. Nelze opomenout Leonu Mullerovou, která byla historicky první reprezentantkou ČR našeho oddílu v juniorské reprezentaci a získala bronzovou medaili na MS juniorek v Polsku. Samozřejmě hrála extraligu. Musím zmínit v tomto ohledu i Káju Janatkovou, která je nyní součástí juniorské reprezentace a hraje extraligu za Mladou Boleslav. Přišla k nám ve věku, kdy ani neviděla přes zábradlí na tribuně v hale. Mezi mé nejoblíbenější týmy patří i ten současný ženský, postavený okolo Lucky Veselé, která poslední dva roky, dává týmu mraky energie a udává jeho tempo. S touto partou jsem toho prožil také velmi mnoho. Pamatuji, když na první trénink přišla Pája Klementová, která chodila do kroužku naší bývalé hráčky Paji Pavlíčkové, do Tanvaldu. Co ta tehdy uměla, pro mě bylo obrovským překvapením. Okamžitě se stala nedílnou součástí týmu a základním stavebním kamenem. Rád bych zmínil i Lucku Brabcovou, která mě v mé dosavadní kariéře překvapila asi nejvíce. A to tím, jaký obrovský pokrok udělala a jaká je z ní dneska hráčka. Na začátku bych to do ní určitě neřekl. Svojí pílí, odhodláním a nadšením je z ní dnes nepostradatelný článek týmu žen a juniorek. V jejím případě předešlá slova nejsou klišé, ale fakt. Talentovaných holek mi prošlo rukama opravdu velmi mnoho, nerad bych na nějakou zapomněl. Vždycky jsme v Turnově měli velmi dobré brankářky, Barču Kokešovou a Gabču Zoufalou, to byla a je zatím nepřekonaná dvojice, potom tady byla Eva Klementová, dneska jsou velmi nadějné brankářky Anička Wienereová a Natálka Hassová.

Jaký je nejsilnější zážitek, který máš spojený s florbalem?

Mám těch zážitků s florbalem opravdu hodně. Florbal je mojí nedílnou a dlouhodobou součástí života. Nejsilnějším zážitkem dodnes je poslední kolo 3. ligy mužů, ve kterém jsme museli porazit Ústí a Děčín, abychom postoupili do 2. ligy. V prvním utkání jsme Ústí porazili, ale ve druhém jsme s Děčínem prohráli o gól a postup slavil soupeř. Nicméně ta atmosféra, kterou naši fanoušci a fanoušci Děčína v hale vytvořili, to byla naprostá pecka. Celý oddíl žil postupem do vyšší soutěže, nemělo to chybu. Mezi nejsilnější zážitky řadím také následující sezónu 2012/2013, kdy se nám podařilo 3. ligu vyhrát a postoupit do 2. ligy. Dál to je první zahraniční turnaj v Amsterodamu a první soustředění ve Dvoře Králové. Hodně silný zážitek pro mě byl návrat zpět do Turnova z extraligového Liberce a také moje poslední utkání v baráži o Národní ligu, kdy jsem se na krátkou chvíli vrátil do „A“ týmu. To utkání jsme vyhráli, zachránili NL a kluci mě vybrali jako hráče utkání, což se mi stalo poprvé a naposledy v dosavadní kariéře.

Bonusy - ještě něco navíc

Jak ti jde tlačení kočárku?

No, to je disciplína, ve které jsem skutečně velmi dobrý. Dělám přesně to, co chce sedmiměsíční velitel naší posádky, který ovšem většinu našich vyjížděk kompletně celé prospí. Určitě se ho zeptejte a tuto informaci si ověřte. Jízda s kočárkem je parádní zábava, relax a uvolnění po práci. Navíc hned po zahradě je to další čas a důvod být venku na čerstvém vzduchu. A hlavně, je to čas strávený společně s Davidem, nebo i s Petrou a to mě baví a naplňuje.

Co tvoje hokejová kariéra?

Moje hokejová kariéra začala díky dřívějšímu partnerovi sestry. V době, kdy už jsem nějakou hokejovou kariéru ani nečekal, vlastně ani neplánoval. Věděl jsem, že hraje fotbal, ale potom z něho vypadlo, že je to také hokejista. Často jsme se spolu o sportu a samozřejmě i hokeji bavili. Slovo dalo slovo, a jednou mě Honza vzal na poslední posezónní sranda zápas. A tak odstartovala moje hokejová kariéra. Od nové sezóny, 2011/2012, jsem byl zapsán na soupisku týmu HC Performers Turnov, hrající Nejvyšší pojizerskou ligu. Minimálně dvě sezóny jsem si hokejově v týmu a soutěži moc neškrtnul, ale chodil jsem na ledy s partou hobby hokejistů, kteří na tom byli podobně a začal jsem se trochu vyhrávat. Po dvou sezónách jsem začal dostávat více příležitostí i v Performers a usadil jsem se v základní sestavě týmu. Hokej je parádní hra, která mě baví. V mém podání není rychlá, ale díky florbalu dokážu těžit z práce s florbalkou a vím, kde plus mínus mám další 4 spoluhráče. Máme výbornou partu a myslím, že se nám daří celkem i herně a výsledkově. Osobně se po letech na ledě cítím už celkem dobře, tedy do doby, než přijde nějaký borec, který hrál hokej od mala a ujistí mě, že víc než hobby hokejista nikdy nebudu. Srovnávat hokej a florbal nechci, protože to zkrátka nejde. Jsou to dva naprosto odlišné sporty, přestože některé prvky jsou podobné.

Jakou prorokuješ oddílu, jakožto předseda, budoucnost?

To je jednoduchá otázka v těžké době. Ale jsem optimista. Florbal v Turnově má své pevné místo. Za 22 let jsme mu vybudovali dobré jméno a věřím, že v tom co děláme, dokážeme pokračovat i dále. Jsou dva klíčové body, pro které budeme muset najít řešení a zvládnout je, abychom mohli oddíl dále zdravě rozvíjet. Hlavní body vidím v adekvátním odměňování trenérů mládeže i dospělých „A“ týmů, a také ve výstavbě alespoň tréninkové haly. Myslím, že toto budou do budoucna dva velmi důležité body, pokud se máme rozvíjet. Především odměňování trenérů mládeže vidím jako klíčové, protože bez dobrých trenérů se oddíl nikam neposune. A dětské kategorie jsou ty, které zajišťují rozvoj nejen našeho sportu, ale i společnosti. Bylo by super, kdybychom v blízké budoucnosti měli 3-4 trenéry na plné úvazky a klidně i více, ale to zároveň není vůbec jednoduché, především financovat. A tréninková hala proto, že nám současné prostory zkrátka nestačí a jsou nedostatečné.