Ahoj Richarde, díky, že jsi si na nás našel čas.

Ahoj, já děkuju za možnost.

Jak bys sám sebe představil turnovským fanouškům?

Zdravím všechny. Ve zkratce bych se popsal asi jako skoro dvoumetrový blonďák, věčný optimista se smyslem pro humor a velký extrovert. Na druhou stranu „nudný“ právník, se zájmem o trestní právo, forenzní psychologii a milovník spánku a jídla. Kdo mě pozná, udělá si obrázek sám.

Jak jsi se dostal k florbalu?

To bylo už v první třídě na základní škole, kdy jsem přemýšlel, jaký sport by mě bavil a věděl jsem, že nechci hrát fotbal jako každý druhý. Začal jsem v první třídě chodit na kroužek florbalu u nás na škole a už ve druhé třídě jsem začínal chytat za Bohemku. Druhá možnost byla hrát šachy.

Víme, že jsi dlouhou dobu chytal, co tě přimělo přesídlit do útoku?

Je to tak. Hlavním důvodem, proč jsem začal chytat bylo to, že v Bohemce golmani nemuseli na rozcvičku a mohli se rozcvičovat podle sebe. A to se mi líbilo :D Chytal jsem asi 8 let, ať už v Bohemce, či ve Spartě. Pak jsem se dostal do výběrů jako golman a vypadlo to dobře. Mimo to jsem ale také závodně lyžoval a kolena začínala dostávat zabrat. V tu dobu jsem začal zkoušet kanoistiku, abych dal zabrat i rukám a skončil jsem na nějakou dobu s florbalem úplně, jelikož jsem se dostal do reprezentace ČR v kanoepolu. Nějak vnitřně jsem ale věděl, že se k florbalu chci jednou vrátit. A když před 5 lety přišel David Hanuš, jestli s ním nechci jít hrát do pole, tak jsem si řekl, že za pokus to stojí.

Kanoepolo je poměrně netradiční zajímavý sport. Můžeš nám stručně shrnout, o co tam jde a jaká byla tvoje reprezentační kariéra?

Kanoepolo je vodní kolektivní míčový sport. Úplně jednoduše je to taková házená, nebo spíš ragby na kajaku. Hraje se 5 proti 5 hráčů a cílem je hodit míč, ať už rukou či pádlem do branky soupeře. Sport je to extrémně kontaktní, neboť útočící tým má za úkol prorážet si cestu kajakem k brance a bránící tým naopak svým kajakem zabránit rozjetým kajakům soupeře. Zároveň je zde pravidlo, že pokud je hráč v držení míče, můžeš hráče převrátit do vody. Doporučuji se podívat na nějaká videa, protože když to člověk vidí, nestačí se divit.
Co se týče mé kariéry, tak to vlastně začalo vítězstvím MČR juniorů za můj tým, kterým jsem se dostal do reprezentace ČR. S tou jsme začali objíždět veškeré mezinárodní turnaje v Polsku, Německu, Nizozemsku, Itálii a dalších zemích. Na základě turnajů jsme se kvalifikovali na juniorské Mistrovství světa v Severním Irsku. Tam jsme obsadili krásné 3. místo a získali obrovské zkušenosti, ale hlavně jsme ukázali, že se s námi může počítat na mezinárodní scéně. Poté bohužel skončil můj juniorský věk a já přešel do seniorské kategorie. Následovalo opět vítězství v českém poháru a MČR, ale bohužel v době, kdy si myslím, že má kariéra byla na vrcholu, přišlo zranění srdce, díky kterému jsem nemohl pokračovat na takové úrovni. Takže jsem se s reprezentací v nejlepším rozloučil.

Čím se bavíš, kromě florbalu?

Přes studium, práci v advokátní kanceláři, tréninky a trénování malých dětí moc volného času nezbývá. Když už nějaké to volno přijde, rád ho trávím s kamarády na jídle či nějakým výletem. Nikdy nedám dopustit na odpoledne strávené v posteli ať už s Netflixem, PS4 či s dobrou knížkou. Jsme kluk z vesnice, takže víkendy trávím u rodičů na vesnici, kde je buď spousta práce na zahradě, nebo kolem zvířat.

Takže jsi vlastně i farmář?

I tak se to dá říct. Klasický vesničan, co jako malý trávil většinu času v lese, nebo na poli u koní. Jako malého se mě maminka snažila naučit všechny rostliny, co máme na zahradě, ale nesešlo se to s úspěchem. Dnes už moje farmaření spočívá jen v starání se o zvířata jako jsou psi, kočky, káňata a další a pěstování svých zasazených rostlin pro vlastní potřebu.

Co studium?

Aktuálně dokončuji magisterská studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jsem v 5. ročníku, chybí mi pár posledních zkoušek a pak státnice. Občas je těžké skloubit studium na takové škole s dostatečnou účastí na trénincích, ale škola je to vysněná, takže se snažím, co to jde. Abych toho neměl málo, tak společně s Filipem Dědkem reprezentujeme Právnickou fakultu ve Fakultní florbalové lize a zároveň celou Univerzitu Karlovu v Univerzitní florbalové lize. Po ukončení magisterských studií bych rád pokračoval a získal doktorát, ale nechci předbíhat.

Máš docela pikantní práci, popíšeš nám ji?

Mám pocit, že na mojí práci v advokátní kanceláři úplně nenarážíš, ale tak s pravdou ven. Když se zrovna naskytne čas, tak dělám v DJe v jednom nejmenovaném pražském stripclubu (zábavním klubu pro dospělé). Do životopisu si to úplně nenapíšu, ale lepší práci nenajdeš. Pohodová práce, dobrá hudba, občerstvení všeho druhu a ta nejlepší společnost. Pojem „tahat si práci domů“ pro mě nabral úplně jiný význam.

Jak jsi se dostal do Turnova a kde všude už jsi hrál?

Za možnost hrát v Turnově vděčím Bobovi Plíškovi. S Bobem se známe z Jičína, kde jsme spolu hráli minulou sezonu. Po minulé sezóně jsme si řekli, že to zkusíme někde výš. Bob začal trénovat s Turnovem a já si odjel letní přípravu v Praze. Nakonec jsme se stejně zkontaktovali a Bob mi nabídl, jestli to nechci zkusit v Turnově taky, a tak jsem tady. Jinak seznam klubů, kterými jsem prošel je vcelku dlouhý. Jako golman jsem začínal v FBŠ Bohemians a pak jsem krátce působil ve Spartě. Po návratu k florbalu jsem začal v týmu Vosy Praha, pak jsem přešel do Prague Tigers, se kterými se nyní potkáváme v Národní lize. Poté jsem šel do týmu FatPipe Florbal Chodov. Během covidové situace a uzavření soutěží v ČR jsme společně s Davidem letěli hrát do zahraničí. Konkrétně do Finska, do týmu O2 Jyvaskyla, který hraje finskou 2. nejvyšší soutěž. Po návratu z Finska a konci covidových opatření jsme šli do již zmiňovaného Jičína a nyní jsem součástí tohoto Turnovsko–Koberovského stroje.

Jak vzpomínáš na svou finskou štaci?

Finsko pro mě byl jeden obrovský zážitek. Čekal jsem, že úroveň florbalu tam bude úplně jiná, ale že to bude takový rozdíl, mě dost překvapilo. Zážitek to byl i v tom, že jsme vyráželi s Davidem dost narychlo a na vlastní pěst. Měli jsme jen kontakt na vedení klubu, do kterého jsme přestupovali, jinak nic. Naštěstí nás tým přijal takřka hned a se vším nám pomohli. Například s tím, že v Jyvaskyle je naprosto každá autobusová zastávka na znamení. Trvalo nám 5 autobusů, než jsme to zjistili a přijeli tak o půl hodiny pozdě na náš první trénink. Po prvních 14 dnech jsme si zvykli jak na příšernou zimu, tak na fungování ve Finsku. Každý trénink trval minimálně 2,5 hodiny. Začínal půlhodinovým výběhem do lesa, nebo fotbalem na hokejovém hřišti. Hry jako takové bylo minimum. Půlhodina rozběhání, půl hodina cvičení s hokejkou, půl hodiny herní cvičení, na konec vždy kompenzace a posilka a když zbyl čas, tak hra. Tempo rychlé jako blázen, tvrdost soubojů obrovská. Nestydím se říct, že minimálně první měsíc, jsme byli zmatení jak lesní včely. Pak jsme se herně začali trochu chytat, což se odrazilo i v tom, že jsme oba s Davidem nastoupili do zápasů, kde jsme se i bodově prosadili.
Obrovský zážitek to byl ovšem i mimo hřiště. Florbal je ve Finsku skutečně populární a i v takovémto průměrném městě koupíte florbalku na každém rohu. Neuvěřitelná příroda, strašně příjemní a nápomocní lidé. Do dneška se bavíme s nějakými spoluhráči a trenéry z Jyvaskyly a rozhodně doufám, že jsme tam nebyli naposled.

Zapadl jsi do turnovsko-koberovské kabiny poměrně rychle, čím to?

Myslím si, že to je hlavně tím, jakou tam kluci mají skvělou partu. Všichni se znají už dlouho a mají mezi sebou skvělé vztahy. Do toho jsem poměrně velký extrovert a jsem pro každou legraci, přičemž mi nedělá problém vtipkovat téměř o všem, takže jsme si klukama sedli a v šatně byla vždycky super nálada. Velké plus je, že jsme všichni v týmu plus minus stejně staří, takže i společné akce, jako je týmové pivo, či týmová večeře napomohli mému začlenění.

Na všech štacích tě doprovází věrný druh David Hanuš, jste si hodně blízcí?

Je to tak. S Davidem se známe asi 15 let a za návrat k florbalu vděčím jen jemu. Když jsem končil v kajakářské reprezentaci, tak on mě přemluvil, ať jdu s ním na florbal a od té doby hrajeme jen spolu. Kdo nás zná, tak ví, jaký vztah mezi sebou máme a že lepší duo prostě nenajdete. I přes to, že 90% času si z něj dělám srandu, nebo ho nějak provokuju, tak bych na něj nedal dopustit a můžu říct, že k sobě máme opravdu blízko. Dokonce u mě 3 měsíce bydlel ten ocas. Byly to náročný 3 měsíce, ale stálo to za to.

Je náročné prosadit se v Národní lize?

Rozhodně je to těžší, než jsem čekal. Florbal na této úrovni je rychlý, tvrdý a plný soubojů. Je tu spousta výborných hráčů a každý zápas je dřina. V každém zápase rozhodují maličkosti, a proto hodně záleží jak na fyzické zdatnosti, tak mentálním nastavení hráčů. Aby se hráč v Národní lize prosadil, musí to opravdu chtít a snažit se, protože na této úrovni už to samo nepůjde.

Aktuálně jste přesídlili do partnerských Koberov, v čem je to jiné?

Za mě osobně je mezi Divizí a Národní ligou velký rozdíl. Hra je pomalejší, ale o to víc fyzicky důrazná. V Koberovech jsem zatím odehrál 2 zápasy a nemůžu říct, že by se mi úplně dařilo. Snažím si zvyknout na nový herní systém, nové spoluhráče a jiný styl hry, ale věřím, že se to zlepší a začneme vyhrávat.

Věnuješ se i pískání a nedávno jsi byl hlavním aktérem poměrně zajímavé události, mohl bys nám to přiblížit?

Zlomový okamžik mé rozhodcovské kariéry. Seděl jsem na tribuně jako divák na zápasu semifinále poháru, kde hrál proti sobě Tatran a Bohemka, kdy před koncem druhé třetiny se jeden z rozhodčích zranil. Já v klidu seděl a dopíjel své pivo a ani jsem nemyslel na to, co se bude dít za 10 minut. Když komentátor v hale vyhlásil, že rozhodčí nezvládne zápas dokončit, problesklo mi hlavou, že se přihlásím. Rozhodujícím okamžikem bylo, když z jedná strany do mě strčil David a z druhé Kája Stůjová a oba mi doslova přikázali, abych tam šel. Když jsem přišel ke stolku, tak se mě jen zeptali, jestli umím pískat a mám licenci. Řekl jsem, že pískám asi 5 let a licenci mám. Aby se zápas moc nezdržoval, tak jsme hned šli do šatny a za 10 minut už jsem stál na hřišti v půjčených Tatranských trenkách, botách Jonáše Kreysi, co mi byly o číslo menší a připraven pískat semifinále poháru. Úžasný zážitek a obrovská zkušenost. Kdo ví, třeba to nebylo naposled.

Fanoušky určitě zaujmeš, kromě jiného, i slavným účesem alá mullet, máme v tom hledat něco víc?

To je moje tajná zbraň. Popravdě mullet vůbec nebyl v plánu. Od mala přibližně do 17 let jsem nosil dlouhé vlasy v culíku, to nebylo úplně moje nejlepší období. Pak přišlo první zkrácení cca nad ramena a dlouho jsem to nosil na styl švédského florbalisty. Asi rok zpátky jsem se rozhodl, že dlouhé vlasy shodím úplně. Paní kadeřnici to ovšem bylo líto a nabídla mi, že ostříháme vlasy nahoře a vzadu necháme culík dlouhých vlasů. Bylo mi to nějak jedno a souhlasil jsem. Až když jsem přišel domu a kouknul jsem do zrcadla, tak mi došlo, že mám muleta. A teď už je to taková moje ikonická vizitka, že si to prostě musím nechat.

Je pravda, že máš v Náchodě dvojče?

Musím se na to zeptat mamky, protože do dneška jsem žil v tom, že žádné dvojče nemám. Když jsem ho ale viděl poprvé na zápase proti Náchodu, tak jsem čuměl jak puk. On je fakt absolutně stejný. Vysoký, brýle, dlouhé blonďaté vlasy, hraje dobře. Dokonce hraje s číslem 21, se kterým já hraju také celý život. Po posledním zápase jsem za ním přišel, jestli si neuděláme fotku, ale řekl mi, že ne. Suchar.